Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

První romská právnička v Anglii pochází z Nového Bydžova. Pomáhá například obětem domácího násilí

21. března 2018
Čtení na 9 minut

Denisa Gannon pochází z rodiny olašských Romů v Novém Bydžově. Přestože její rodiče sami neumí číst a psát, vždy dceru ve vzdělání podporovali. I když to nebylo vždy snadné. Na základní i na střední škole se totiž pro svůj původ setkávala s krutou šikanou ze strany některých spolužáků i učitelů.

„Seděla jsem v první řadě a učitelka mi řekla, že na mě nedokáže dál koukat. A já si musela sednout do poslední lavice,“ vzpomíná na jednu z eskapád. Zatímco jiní romští žáci i kvůli tomu ze školy odcházeli, ona se rozhodla vytrvat. Po maturitě se jí však dlouhodobě nedařilo najít práci, a proto se rozhodla odejít za bratrem do Británie. 

Nejprve pro neznalost angličtiny působila na pozicích uklízečky a servírky, ve volnu si vedle starosti o syna jako samoživitelka dodělávala další vzdělání a pomáhala také dalším příchozím s vyřizováním úředních záležitostí. Později nastoupila jako asistentka pedagoga do dvou škol a postupně kráčela za velkým snem. „Jako imigrantka jsem si uvědomila, že to tu pro příchozí není vůbec jednoduché,“ vysvětluje. A rozhodla se to změnit. 

Nastoupila na práva a před nedávnem se po dlouhých letech cílevědomé práce stala první kvalifikovanou romskou právničkou ve Velké Británii. „Prostě se to stalo,“ směje se Denisa. Pracuje pro komunitní právní společnost, kde se zabývá zejména případy imigrantů, sociálně slabých nebo obětí sexuálního a domácího násilí.

Denisa Gannon pochází ze šesti dětí z rodiny olašských Romů. Vyrostla v Novém Bydžově ve východních Čechách. „Moji rodiče neumějí číst a psát,“ říká. Ti se celý život snažili podnikat v různých oblastech. Zpočátku ve výkopových pracích, pak se snažili mít restauraci. „Všechno podnikání, co zkusili, jim nevyšlo. Protože neměli žádné vzdělání,“ domnívá se. Její otec k tomu všemu měl odjakživa problém se zrakem. „Pokud se snažíte dělat nějaký byznys a sami neumíte číst a psát, je to dost složité,“ dodává.

Zadní lavice

Denisa chodila ve svém rodném městě na klasickou základku. A to bylo také místo, kde do života její rodiny naplno vstoupila šikana. „Samozřejmě jsem cítila rozdíly už od školky. Některé děti mi už tam nadávaly a byly úplně hrozné. Rodiče jim třeba zakazovali se se mnou kamarádit na základě toho, že jsem Romka,“ říká posmutněle. Podotýká, že toto jsou zkušenosti většiny romských dětí v základních školách. I z toho důvodu podle ní zpravidla další romské děti na základní škole, kterou navštěvovala, nevydržely dlouho. „Já jsem to ignorovala. Některé děti to ale nedokáží a neustojí to,“ vysvětluje důvody, proč ona sama nepodlehla. Přeřazení pak ale potkalo jejího bratra. „Byla tam tak velká šikana, můj bratr je mnohem tmavší než já. Jedna z učitelek ho dokonce i praštila. Rodiče to už pak psychicky nezvládali a na základě toho byl přeřazen do zvláštní,“ líčí situaci svým pohledem.

Po základní škole nastoupila do rodinné školy s ekonomickým zaměřením. Na otázku, v čem taková škola spočívala, se Denisa zasměje: „Byla to zajímavá škola,“ říká ironicky. Naráží tím na skutečnost, že nebyla z jejího pohledu dost kvalitní. I tam se Denisa setkala s ústrky, včetně těch ze strany některých učitelů. „Seděla jsem v první řadě a učitelka mi řekla, že na mě nedokáže dál koukat. A já si musela sednout do poslední lavice. Takových věcí tam bylo víc,“ říká hořce. Po dokončení školy si našla práci jako švadlena a při zaměstnání si dálkově dodělala maturitu. Během studia se jí narodil syn, ona se rozvedla a ocitla se v těžké socioekonomické situaci.

Welcome to England

Denise se jako rozvedené romské matce samoživitelce dlouhodobě nedařilo najít práci, aby se o syna dokázala po starat. „I přesto, že jsem měla maturitní vzdělání, tak to bohužel nějak nefungovalo,“ krčí rameny. A to i přesto, že v tehdejší době bylo maturitní vzdělání v rámci romské komunity poměrně neobvyklé. „Měla jsem zkušenosti, že jsem sháněla práci v restauraci jako servírka nebo jako prodavačka v obchoďáku, ale bohužel jsem to štěstí neměla,“ podotýká. Je přesvědčená, že tomu tak tehdy bylo z důvodu jejího romského původu. „Měla jsem třeba úspěšné interview po telefonu, ale jakmile jsem pak do té práce přišla, nebyli najednou tak nadšení a já jsem se dozvěděla, že ta práce je pryč,“ vzpomíná. Psal se rok 2006, Denise bylo 22 let a ona se rozhodla odjet na delší návštěvu za svým bratrem do Anglie, kam emigroval. Byl to právě ten, který byl kvůli šikaně přeřazen do zvláštní školy.

Po čase u bratra ji napadlo, že by mohla zkusit své štěstí s hledáním zaměstnání tam. Záhy si našla práci jako uklízečka v restauraci, pomáhala tam také s mytím nádobí a později přípravou pro kuchaře. Začátky byly krušné. Největší problém totiž měla s angličtinou. „I když máte ve škole jedničky a pak přijedete do Anglie, rázem zjistíte, že anglicky vůbec neumíte. Nikomu nerozumíte a oni nerozumí vám,“ směje se.

Nešikovná kadeřnice

Úklidem se Denisa živila dva roky. Protože za tu dobu zlepšila svou znalost jazyka, postoupila na pozici servírky. Brzy jí ale došlo, že by nerada celý život pracovala za minimální mzdu, proto se znovu začala zajímat o další vzdělávání. „Rozhodla jsem se pro roční kadeřnický kurz. U toho jsem ale pořád musela pracovat jako servírka, abych nás uživila,“ přiznává. „Během kurzu jsem došla k tomu, že holičství nebude můj obor,“ usmívá se. Vidina kadeřnické budoucnosti se tedy rozplynula a Denisa si tehdy řekla, že zkusí postoupit na další metu.

„Jako imigrantka jsem si uvědomila, že to tu pro příchozí, kteří neumí dost dobře anglicky, není vůbec jednoduché,“ vysvětluje. Chtěla vědět, jaká má ona sama práva a předejít tak potížím s různými podvodníky. Současně viděla velký prostor pro pomoc těm, kteří se ocitli v situaci, v jaké byla před několika lety také ona sama. Toužila po tom ostatním jejich začátky v nové zemi usnadnit. A tak se přihlásila na vysokou školu, na práva.

„Nebylo to vůbec jednoduché,“ připouští jednoduše Denisa. Samotnému studiu samozřejmě předcházely přijímací zkoušky v pro ni cizím jazyce a osobní pohovor. Obojím prošla. „Na prvních zkouškách jsem pak samozřejmě prolítla, protože jsem absolutně nevěděla, co po mně chtějí. Vůbec jsem to nechápala,“ směje se. Dodává, že byla z Česka zvyklá, že stačí látku umět zpaměti a pak ji odříkat. Nyní po ní však chtěli, aby jí i rozuměla a hledala souvislosti. Prvotní nezdary ale rychle překonala a Denisa skládala zkoušky na jedničky.

Dalším ze zásadních problémů byly finance. Na první část studia si vzala státní půjčku s možností jejího splácení po dokončení vzdělání. Půjčené peníze ale nestačily a Denisa tak musela při denním studiu i péči o syna pracovat. „Začala jsem tady v Leicesteru pomáhat romské komunitě s angličtinou a vším, co lidé potřebovali,“ popisuje. Později se zpráva o jejím nadšení i schopnostech roznesla a ona dostala nabídku práce asistentky učitele na dvou školách zároveň – na prvním a druhém stupni. Zejména s romskými dětmi tam pracovala šest let.

Dlouhá cesta za snem

Dokončením univerzitního studia však Denisina cesta za vytouženou prací právničky nekončila. Musela nastoupit na tzv. Legal Practice Course, což je v podstatě postgraduální kvalifikace, aby se mohla stát skutečnou advokátkou. „I když máte ty tři roky na univerzitě, neznamená to, že jste právník,“ vysvětluje. A tady se opět krom jiného objevila bariéra peněz. Dvouroční kurz totiž vyšel na 8 tisíc liber a žádná půjčka už toto vzdělání nepokrývala. „Prostě ty peníze musíte mít,“ zdůrazňuje. Denisa však měla štěstí, že ji výrazně podpořil Roma Education Fund, který podporuje romské studenty zejména právě úhradou části školného a dalších objektivních nákladů. Přestože jeho stipendium nepokrylo celou částku, byla už Denisa schopna potřebné peníze na školné poskládat. Při studiu také začala působit v jedné z charitativních organizací v Londýně, kde se věnovala strategické litigaci.

 

První Romka v taláru

Po dalších dvou letech dostala nabídku na placenou praxi v Coventry Law Center. To byla nutná praxe, kterou musela v oboru vykonat, aby se po dlouhých letech mohla stát právničkou svým vstupem do advokátní komory a získat právnický titul. K přijetí do advokátní komory došlo na začátku letošního roku a Denisa se tak stala první romskou právničkou ve Velké Británii. A to přes všechny překážky, kterým po celou dobu jako svobodná matka a migrantka s angličtinou jako cizím jazykem musela čelit.

„Pamatuju si, že z lidí, kteří byli na stejné úrovni jako já a byli se mnou na univerzitě, jsem já jediná, kdo se stal kvalifikovaným právníkem,“ říká. Naráží tak na skutečnost, že se jedná o velmi privilegovaný segment vzdělání. Podle ní lidé z chudých poměrů mají cestu mnohem složitější než ti, kteří pocházejí z movitých a vzdělaných rodin. Ona sama to i přesto dokázala hlavně kvůli své vytrvalosti a odhodlání. „Prostě jsem si to vzala do hlavy a budu to zkoušet dokud to nedokážu,“ říká. Domnívá se ale, že to bylo i její osobností. „Nikdy jsem se netajila tím, že jsem Romka. Všichni to věděli, i při pohovorech. Možná to bylo tou upřímností. Já jsem prostě přišla a narovinu jsem řekla: ‚Podívejte, já nejsem ze střední vrstvy, jsem z takových poměrů a záleží na vás, jestli se vám líbím, nebo ne,‘“ popisuje.

Migranti, sociální slabí i oběti domácího násilí

Dnes Denisa nadále působí v Coventry Law Center, dnes už však na pozici právničky, a těší se v ní unikátnímu postavení. Právě proto, že je jejím oborem sociální spravedlnost (social justice) a Denisa se oproti jiným advokátům zaměřuje na kumulativní případy – tedy ty, které zahrnují problémy z různých právních oborů – je schopna pomoci lidem v tíživé situaci komplexně. Dovede u jednoho klienta řešit jak jeho potíže s dluhy, bytovou politikou a sociálními dávkami, tak například sexuální a domácí násilí. Je proto zpravidla schopna lidem v nouzi pomoci rychleji, než kdyby si jednotliví právníci případ předávali podle oborů. Tím je pro společnost, kde pracuje, velkým přínosem.

Ve své práci se věnuje zejména pomoci sociálně slabým, rodinám migrantů nebo obětem domácího násilí. „Má práce má maximální dopad na každodenní život mých klientů a na jejich existenci,“ vysvětluje Denisa. A to je pro ni emocionálně velmi náročné a stresující. Přesto by svou práci neměnila. „Já si vůbec nedokážu představit, že bych dělala něco jiného,“ směje se. Při práci založila také také organizaci, skrz kterou se snaží ve volném čase pomáhat lidem přímo v lokalitě, kde žije. Ráda by v budoucnu byla také kvalifikovanou poradkyní ohledně problémů spojených s imigrací do Británie, zejména pak na otázky získávání trvalého pobytu a povolení k pobytu. K tomu si aktuálně dodělává vzdělání pro získání potřebné akreditace. Svou ochotou pomoci je ve svém městě známá. Lidé si proto její kontakty předávají napříč různými etnickými skupinami.

Prostě se to stalo

Denisa Gannon se v roce 2015 znovu vdala, synovi je dnes už 15 let a Denisa žije spokojený rodinný život. Její příběh, který vypadá jako z hollywoodského filmu, má však ještě další rovinu. Komunita olašských Romů patří mezi ty uzavřenější a konzervativnější, ženy v ní mají často podřízené postavení a jejich veřejný projev a ctižádost je mnohdy vnímán negativně, proti tradicím. Na otázku, jak dokázala tyto překážky rozbít, se smíchem říká. „Prostě se to stalo. Rodiče jsou na mě ale hrozně hrdí. Vždy mě ve studiu podporovali a dodávali mi kuráž.“

Publikováno na
serveru HateFree Culture

Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon